Domácí bojiště

Z večerů, kdy úkol na dvacet minut zabral dvě hodiny. Z připomínání, hledání sešitů, vysvětlování zadání, hlídání času a nekonečného „tak už začni“. Z pocitu, že beze mě se školní věci vůbec nerozjedou — a zároveň z obavy, že když pomáhám příliš, dítě se nikdy neosamostatní.

Napsala jsem za svoje děti víc úkolů a referátů, než bych kdy chtěla přiznat. Pyšná na to nejsem a nedoporučuji to jako řešení. Ale byly dny, kdy už nikdo z nás neměl dost energie a kapacity. Bylo jednodušší sednout a nadiktovat, nebo rovnou napsat.

Časem mi začalo docházet, že problém často není v tom, že dítě látku neumí. Mezi „umím to“ a „dokážu to samostatně udělat“ je totiž ještě spousta dalších kroků.

A když některý z těch kroků nefunguje, celý proces se může zadrhnout. Nejde o neochotu nebo lenost, ale o reálné potíže, které dítě nedokáže samo překonat.

A domácí bojiště nejsou jen úkoly.

Dítě se vrací ze školy unavené, přetížené, často po celém dni plném požadavků a vjemů. A doma se z nás, často nechtěně, stává hromosvod.

Ale vztah s vaším dítětem by kvůli nim neměl dostávat každý den na frak.