Jak to celé začalo...

„Mami, nechápu, co furt řešíš. Známky jsou jenom číslo,“ komentoval jeden můj rodičovský proslov tehdejší druhák a zdálo se, že tomu opravdu nerozumí.

V sedmé třídě mi pak oznámil, že hodlá dělat maximální minimum, aby prolezl, protože vysvědčení ze sedmičky je stejně k ničemu. Snažit se prý začne až v osmičce.

Kdybych se postavila na hlavu, byl by to sice neuvěřitelný výkon, ale postojem mého syna by to neotřáslo. Dnes už se tomu zasměju, ale tehdy mi do smíchu opravdu nebylo. Pro celoživotní šprtku, jako jsem já, to byl dost drsný proces.

Vize vs. realita

Vlastně za to celé můžou moje děti. Svým způsobem. A hlavně cesta, kterou jsme spolu museli projít, a všechny ty výzvy, o kterých jsem před jejich narozením neměla ani tušení.

Než se mi narodily, měla jsem docela jasnou představu, jaké to bude. Moje děti budou samozřejmě po mamince, chytré a se samými jedničkami.

Chytré jsou obě. Tehdy jsem ale nevěděla, že být chytrý neznamená být premiant a nezaručuje ani hladké proplutí školními vodami, ani životem.

Časem jsem zjišťovala, že moje vize je sice krásná, ale moje děti mají představu dost odlišnou. 

Zkratky, diagnózy a nová optika

Do našeho života mezitím postupně přibyly i různé zkratky a diagnózy. Nejdřív SPU a porucha pozornosti, později PAS. A s nimi další otázky, hledání a hlavně postupné zjištění, že spousta věcí, které zvenku vypadají jako „nechce“, „nesnaží se“ , „je mu to jedno“ nebo „je nevychovaný“, může mít úplně jiný důvod.

Tohle pro mě byla tvrdá škola.

Začala jsem hledat informace, zkoušet všechno možné i nemožné. Naučila jsem se radovat z minikrůčků, kterých by si jiní rodiče možná ani nevšimli. A mnohokrát jsem zažila frustraci, zoufalství a bezmoc, když nefungovalo nic.

Naučit se vnímat synovu cestu jinou optikou, zjistit, že existují i jiné známky než jedničky a že trojka může být opravdu DOBRÁ a hodná oslavy, nebylo jednoduché.

Když se ohlédnu, vidím spoustu chyb, které jsem nadělala. Neměla jsem zkušenosti ani vědomosti a spoustu věcí jsem se učila až za pochodu.

Ještě je kudy

Mám ráda děti, které vybočují. Ať už diagnózou, nebo prostě svým pohledem na svět. Protože když vám dítě s PAS nebo ADHD dá svoji důvěru, je to skvělý pocit. A teprve tehdy začne mít smysl hledat způsoby, jak mu pomoci, aby jeho průchod vzděláváním tolik nebolel.

Ať se nám to líbí, nebo ne, tyhle děti s „papírem“ z poradny slyší MNOHEM častěji, co neumí, v čem pokulhávají, kde by měly přidat, než co jim jde. A to je škoda. Pod tou slupkou je totiž velmi často človíček, který nás může hodně naučit. 

Pokud chceme.

Právě proto vznikl tento blog a celý projekt Ještě je kudy. Budu tu s vámi sdílet naše zkušenosti i praktické cesty, které nám pomohly, když jsme se ocitli ve slepé uličce.

Protože i když to někdy vypadá, že už není kam jít... ještě je kudy.